Gruzie a Arménie

Gruzie - 10.den: Stalinovo muzeum v Gori a odlet domů

14. září 2016 v 15:32 | Mal
A je to tady. Odjíždíme. Ještě před odletem zpět do Česka nás však čeká celý volný den, a ten chceme mimo jiné strávit prohlídkou Stalinova muzea v Gori a jeskyně Sataplia. Hned v počátku nás čeká zklamání - jeskyně je zavřená. I tak se tu ale ochomýtá nějaký zaměstnanec a - šok - krásnou angličtinou nám vysvětluje, že v pondělí mají památky zavřeno. I v Gruzii. Když zjišťuje, že jsme z Brna, nadšeně vykřikuje, že je to very beautiful city a že jejich správa jeskyní spolupracuje s Moravským krasem, že se vlastně z Brna nedávno vrátil. Bohužel, k prohlídce jeskyně ho stejně nepřesvědčíme. Ještě projíždíme okolo ukázky místního street artu, foto Helča - foceno z auta, kdy jsem bohužel musela navigovat (jak jsem už psala, v Gruzii se podle značek ani normální navigace nikam nedostanete).

Gruzie - 9.den: Procházka pod Tetnuldi a nezdařená infiltrace gruzínské svatby

5. září 2016 v 12:27 | Mal
Chtěli bychom sice pod štíty pětitisícovek strávit mnohem víc času, ale cesta do Tbilisi je daleká, a s tím, jak jsme včera 200km jeli přes neskutečných šest hodin, nechceme nic nechávat náhodě a rozhodujeme se, že se už raději přesuneme zase trochu blíž do středu Gruzie. Zdržovačka začíná hned ráno, neb kolečko opět ušlo. Nasazujeme zalepenou rezervu a modlíme se, aby ji ten mechanik tenkrát před odjezdem do Arménie opravdu zalepil kvalitně. Zdá se, že nám konečně svítána lepší zítřky; rezerva drží a dokonce nalézáme benzínku! S plným bříškem ještě vyjíždíme na sedlo nad Mestií a vydáváme se na krátkou procházku lesem s výhledem na Tetnuldi. Je poledne, svítí sluníčko, sněhy okolních vrcholů na nás hází odlesky a nám se zoufale nechce do auta.

Gruzie - 8.den: Předlouhá cesta do Mestie

3. srpna 2016 v 11:17 | Mal
Ráno před odjezdem se ještě pokoušíme sehnat Helči tužkové baterky do foťáku. Po projití několika obchodů zjišťujeme, že to ve zdejších končinách bude asi silně nedostatkové zboží. Nakonec se nám podaří sehnat jednu jedinou baterečku. Večer jsme se ještě radili, kterou cestou do Mestie vyrazit - je to město vysoko v horách, výchozí bod pro většinu výšlapů ať už na vrcholy nebo jen kolem překrásných pětitisícovek Velkého Kavkazu. Cesty by sem měly vést dvě, a tak se nakonec rozhodujeme, že přijedeme tou východní a vrátíme se západní. Chyba. Na mapě opět vypadaly relativně neškodně...

Gruzie - 7.den: Arménská genocida, šacování na hranicích, skalní klášter Vardzia, horská polňačka 2.třídy a rodinka Ázerbájdžánců

24. července 2016 v 16:00 | Mal
Po noci strávené namačkaní v jedné posteli a obletováni mouchami se docela těšíme, až vypadnem. Hotel musíme vyklidit do 9:00 a stíháme to jen tak tak. Na arménských dálnicích potkáváme spousty billboardů s reklamami a obrázky generálů, takže když míjíme ten jediný billboard, který by stál za vyfocení, samozřejmě si jej všímáme až v poslední chvíli a stejně jen čumíme s otevřenou pusou. Před námi se skví piktogram Turka a Hitlera. Podařilo se mi jej najít na googlu, zde je odkaz - nemá smysl vám to popisovat, mrkněte se sami, ať nemáte zkreslenou představu: http://asbarez.com/135750/holocaust-memorial-museum-marks-armenian-genocide-centennial/

Docela nás to zaráží, protože jsme jen kousek od tureckých hranic. O arménské genocidě toho vím dost a turecký odmítavý přístup je sice na pár facek, ale tohle nám připadá jako šťouchání do vosího hnízda, což vzájemným už tak nevalným vztahům mezi státy rozhodně nepřidá.

Ale k pozitivnějším věcem. Potkáváme místní zásobování - až po střechu nacpanou Volhu (či něco podobného), která vždy zastaví u místního marketu, vyloží pár věcí z beden a spěchá k dalšímu.

Gruzie - 6.den: Arménie, vyhaslá sopka Aragac a jedno radioaktivní jezero

17. července 2016 v 18:50 | Mal
Po přenocování ve špinavém hotelu balíme kufry a vydáváme se hledat jezero Kari, výchozí bod pro výstup na vyhaslou sopku Aragac, která je zároveň první čtyřtisícovkou, kterou hodláme zdolat. No. Po poradě s prťavým majitelem hotelu zjišťujeme, že stejně nic moc nevíme, a tak prostě vyjíždíme směr Jerevan, však ono to zas nějak dopadne. Dochází nám palivo, takže se pokoušíme najít benzínku, což je, kupodivu, v Arménii docela problém - všude míjíme jen ekogas, ekogas... ale petrol nikde. Až už chceme sjet z hlavní silnice a začít hledat městečko pod sopkou, konečně se před námi zjevuje benzínka - jako na potvoru zhruba 50 metrů za naší odbočkou. Nemáme dramy, takže se snažíme vydealovat eura (kartou se tu platit nedá); zaměstnanec pumpy říká, že musí zavolat majiteli, ten to naštěstí schvaluje. Máme benzín! Jelikož jsme na takové pseudodálnici, jejíž oba směry oddělují dvojitá svodidla, nechceme se moc vydávat dál, a tak radši těch 50m k odbočce zase vycouváme. Po gruzínsku.

Gruzie - 5.den: Přejezd do Arménie a jezero Sevan

5. června 2016 v 22:46 | Mal
Ráno nás čeká nemilé překvapení; jak hlásí paní z hotelu, kolečko ušlo. Než se tedy vydáme do Arménie, musíme nejdřív vyměnit rezervu a nechat opravit díru v pneumatice v nějakém... ehm, autoservisu. Dobrý. Pán nám kolo opravil a dofoukl za 5 lari. I krabička cigaret by stála víc. Nyní nás čeká to nejhorší - najít v Tbilisi naši autopůjčovnu, kde si musíme vyzvednout povolení pro cestu do Arménie; bez plné moci by nás totiž nepustili přes hranice. Tak hledáme. Rally Tbilisskými ulicemi ještě jakžtakž zvládáme a dokonce se nám podaří trefit správnou adresu, problém však přichází ve chvíli, kdy zjišťujeme, ze office je zavřená, okenice zabedněné a nikde ani noha. Následuje moje noční můra - telefonický hovor. Proč noční můra? Majitel půjčovny na druhém konci linky umí jenom rusky.

Gruzie - 4.den: Moje první pětitisícovka Kazbek, kostelík Gergeti, Lermontovova řeka Aragva... jo, a zase krávy

30. května 2016 v 11:14 | Mal
Asi už je zbytečné psát, že opět nestíháme. Nestíháme. Vyspáváme. První zastávka nás čeká hned za hotelem v "marketu," kde si kupujem zase kolu, zmrzku a nektarinky, protože vyjma pečiva je to takový základní (občas jediný) sortiment zdejších prodejců. Na to, že kolu normálně vůbec nepiju, je to slušnej zářez. Druhá zastávka je pevnost v Ananuri. Za lari (asi 11kč) se tu můžete vyfotit v kožichu a tradiční gruzínské čapce. Do místního kostela můžou bez omezení i ženy. Sláva civilizaci.

Gruzie - 3.den: Velký Kavkaz - túra k Abudelauri lakes

25. května 2016 v 14:28 | Mal
A ráno už je zase hic. Po snídani z vlastních zásob si balíme bágly a naloďujeme se do auta. Dnešním cílem je horská vesnička Roshka, odkud chceme podniknout túru na Abudelauri lakes. Oblast leží blízko hranic s Čečenskem. Malinko nás mrazí, když projíždíme kolem rozstřílených vesnic a opuštěných dolů. Není divu, že tu nemají rádi Rusy.
Na Velký Kavkaz se nesmírně těšíme, ale... Nejdřív se tam musíme dostat. A to je opět větší problém, než jsme čekali.


Gruzie - 1. a 2.den: Entrée do úžasné země šílených paradoxů, hledání kláštera David Garedža, omyl v armádním komplexu a nejšpinavější město Gruzie

13. května 2016 v 15:13 | Mal
Gruzie se nám vrývá do paměti hned po vyjití z letadla. Dostáváme razítko do pasu! Pro nás odkojence Schengenu je to téměř svátek. Jen co vejdeme do příletové haly, už se nám rosí čela; je sice teprve šest ráno místního času, ale venku to pěkně peče. Na kufry si musíme ještě počkat, jdeme proto omrknout toalety. K nádražním bych je nepřirovnala, ale žádná sláva to teda není. Nějaká usměvavá mladá slečna se tu jen v tílku omývá v umyvadle. Než stačíme vystát frontu, osuší se, hodí na sebe černý hábit a s kamenným výrazem v očích odchází. Víc toho z ní totiž už není vidět. Mám z toho zvláštní pocit. Nemůžu si pomoct, ale evokuje mi to - nesvobodu.

Je to neuvěřitelné, ale v pořádku přijíždějí všechna naše zavazadla. Okamžitě vyrážíme ven hledat týpka z autopůjčovny; letadlo nabralo v Polsku přes hodinu zpoždění. Naštěstí na nás počkal. Malinký zádrhel nastává ve chvíli, kdy zjišťujeme, že umí jenom rusky. Zatímco měníme eura na lari, rozkoukáváme se po letišti. Je tady hodně vidět, že jsme na poslední zastávce před Blízkým Východem, až je to trochu nepříjemné. Týpek nás vede k autu; při východu z letiště na nás dýchne těžký gruzínský vzduch. Chvíli mám pocit, že se dusím. Jsme celou noc na cestě a nejradši bychom šli spát; místo toho se nad námi na špinavě modrou oblohu hrabe žluté slunko, motory aut hučí, pod nohama nám křupe seschlá tráva.
Následujeme týpka k autu. Zatím jsme se jakžtakž domluvili, ale pak přichází na řadu vyjednávání ohledně toho, že si chceme auto půjčit i na dvoudenní přejezd Arménie, a tady už nám moje půlroční a Pavlova po dvaceti letech oprášená ruština zkrátka nestačí. Týpek je v pohodě a nakonec volá synovi šéfa, který mluví relativně srozumitelně anglicky. Dovídáme se, že pro dokumentaci potřebnou k přejezdu hranic si budeme muset zajet v den odjezdu do jejich kanceláře v Tbilisi. No bezva.

Naloďujeme se do auta; je to teréňáček, 4x4, automat. Na to náš řidič není připraven a proto si po cestě zažijeme pár neočekávaných přískoků, kdy bude dupat na spojku, která tu ovšem není.

Při výjezdu z letiště zastavujeme u mýtné brány. Helča se vyklání z okýnka a ukazuje k chlupaté hromádce ležící nehybně opodál: "Hele, mrtvej pes. To je Gruzie."

Hele, mrtvej pes. To je Gruzie.

9. května 2016 v 14:32 | Mal
Gruzie. Země hornatá, postkomunistická, plná srdečných lidí, absurdních situací, posraných silnic a výborných šašliků. Rodiště tatíčka Stalina a místo, kde je kočka téměř vyhynulý druh. Země, kde se zásadně předjíždí zprava, krávy umí chodit přes přechody a snažit se někam trefit znamená zkoušet všechny polňačky tak dlouho, dokud nevjedete do zaminovanýho armádního komplexu. Země, kde být žena není moc velká výhra a neumět rusky ještě větší, ale všechno smaže prohlášení, že jste Čechoslovakia, země, kde za hotel pro čtyři zaplatíte míň než za sólo v rakouským kempu a autoservis vás vyjde na krabičku levných cigaret, kde Rus je sprosté slovo a euro měna, za kterou se dá koupit cokoliv. Země, kde můžete 110 kilometrů jet klidně šest hodin a přitom potkat jen jedno auto, kde nelze věřit mapám ani domorodcům; kde se na hřištích placených z eurofondů pasou prasata a v koutku fotbalového pažitu se tyčí pár robustních křížů... Země, kde vás každej pozve na piknik a nepochopí, proč se ostýcháte, kde mniši žijí v přes tisíc let starých skalních kobkách, ale přitom mají solární panely - země, do které jsme vstoupili s hláškou:
Hele, mrtvej pes. To je Gruzie.


Cestopis by měl začít přibývat tento týden. Jelikož je zkouškové za dveřmi, víc než jeden článek týdně nečekejte.
 
 

Reklama