Gruzie - 9.den: Procházka pod Tetnuldi a nezdařená infiltrace gruzínské svatby

5. září 2016 v 12:27 | Mal |  Gruzie a Arménie
Chtěli bychom sice pod štíty pětitisícovek strávit mnohem víc času, ale cesta do Tbilisi je daleká, a s tím, jak jsme včera 200km jeli přes neskutečných šest hodin, nechceme nic nechávat náhodě a rozhodujeme se, že se už raději přesuneme zase trochu blíž do středu Gruzie. Zdržovačka začíná hned ráno, neb kolečko opět ušlo. Nasazujeme zalepenou rezervu a modlíme se, aby ji ten mechanik tenkrát před odjezdem do Arménie opravdu zalepil kvalitně. Zdá se, že nám konečně svítána lepší zítřky; rezerva drží a dokonce nalézáme benzínku! S plným bříškem ještě vyjíždíme na sedlo nad Mestií a vydáváme se na krátkou procházku lesem s výhledem na Tetnuldi. Je poledne, svítí sluníčko, sněhy okolních vrcholů na nás hází odlesky a nám se zoufale nechce do auta.





Ještě naposledy zamáváme majestátní Ušbě, která se tyčí vysoko nad Mestií, a vydáváme se na cestu domů.



Cesta z Mestie je taky jedna z horších, ale po včerejšku si připadáme jako na dálnici. Bahno je vystřídáno panely jak na D1 a posléze dokonce najíždíme i na rozdrolený asfalt. Tato cesta už lze projet i osobákem. Ta včerejší rozhodně ne. Přesto je vidět, že se tu nedávno uklízelo po závalech a v některých místech se silnice drolí do propasti po naší levé straně.



Míjíme taky odbočku do Abcházie, ale nechceme si zbytečně zahrávat, nezastavujeme. Gruzie se nám znova připomíná jako země paradoxů, a tak na maličké benzínce v městečku, kde chcípl pes, nacházíme krásný čistý záchod s prkýnkem potaženým igelitem, který se po použití automaticky posune dál. Největší pecku nám ale jako obvykle přichystaly krávy, resp. kráva jedna. Jde po přechodu.



Večer přichází ani nevíme jak, a tak se opět snažíme najít nějaké místo na spaní. Zastavujeme v malém městečku, jehož jméno si už bohužel nepamatuju, před barákem s rudou fasádou, který nápadně připomíná bordel. Vcházíme do obrovské mramorové dvorany, kde už nás vítá dvougenerační duo žen. Ta mladší na nás spouští angličtinu, ale radši se s ní snažím komunikovat rusky, protože je to horší, než se domluvit s Vietnamcem u gyrosu. Dostáváme dva pokoje v patře a mramorová záplava pokračuje. Na protější straně ulice se sice něco poněkud hlučně staví, ale jsme si téměř jistí, že lepší bydlení už se nám ulovit nepodaří. V pokojích dokonce funguje klimatizace, jen trochu smrdí cigaretami, ale v Arménii jsme spali v mnohem horších. Každopádně do Gruzie jedině se stanem.


Ptáme se bordelmamin, kde je nějaká hospůdka. Posílají nás zpátky do města, kde míjíme TBC bank. Večerní ulice kupodivu žijí, ale ženu abyste tu hledali dalekohledem. Všude posedávají jen hloučky chlapů všech věkových kategorií. Snažila jsem se doma dopátrat, proč nikde nejsou ženy, a dočetla jsem se v jednom cestopise od slečny, která v Gruzii několik let žila, že prý ženy zde nemají taková privilegia, jako chodit večer ven, že ženy mají sedět doma a vařit. Jak jinak.

Nalézáme pravděpodobně jedinou oficiální restauraci v tomto městečku. Asi tu mají něco s mramorem, protože po mramorových schodech vcházíme do prostorné haly. Je tu nějak podezřele moc shonu, vybílené ubrusy s luxusním prostíráním, číšníci pobíhají sem a tam a vrhají na nás vyjevené pohledy. Zanedlouho už se objevují i slavnostně odění Gruzíni v závěsu se svatebčany a my začínáme tušit, že jsme vlezli někam, kam jsme neměli. Couváme zase ven a debatujem, kam se půjdem najíst. Míjíme takový všelijaký podnik, z venku posedávají lidé, které bychom u nás označili za bezdomovce, vevnitř to vypadá jako v čajovně mixnuté s obchodem. Ptáme se - kůšať? Paní za kasou nás zve ještě dál, skrz obchůdek až na zahrádku za ním. Objednáváme si jak jinak šašliky, chačapuri, nějakou zeleninu, chleba, výborný domácí sýr a pití. To je z Ruska a chutná strašně, ale jídlo je skvělé a je ho hrozně moc. Kromě laciných ruských limonád tu naštěstí mají i naše pivo - Kozla.

Paní nám na obrovských rožnících jehlách přináší šašliky. Nemáme šanci to sníst. Foto Pavel - už jen na mobil.




V průběhu večeře se k nám přichomýtne jeden z těch "bezdomovců" z venku, aneb nejspíše se jedná o místního štamgasta - ptá se, odkud jsme a zda by nebylo cigáro. Pavel mu samozřejmě nabídne, pročež týpek jej začne objímat a provolávat slávu Čechoslovakii. Když nám paní přináší účet, je to nejlevnější ze všech restaurací, kde jsme kdy jedli. Spokojení, najedení odcházíme do hajan s vědomím, že zítra už nás čeká jen Stalinovo muzeum a večer odlet domů.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama