Gruzie - 7.den: Arménská genocida, šacování na hranicích, skalní klášter Vardzia, horská polňačka 2.třídy a rodinka Ázerbájdžánců

24. července 2016 v 16:00 | Mal |  Gruzie a Arménie
Po noci strávené namačkaní v jedné posteli a obletováni mouchami se docela těšíme, až vypadnem. Hotel musíme vyklidit do 9:00 a stíháme to jen tak tak. Na arménských dálnicích potkáváme spousty billboardů s reklamami a obrázky generálů, takže když míjíme ten jediný billboard, který by stál za vyfocení, samozřejmě si jej všímáme až v poslední chvíli a stejně jen čumíme s otevřenou pusou. Před námi se skví piktogram Turka a Hitlera. Podařilo se mi jej najít na googlu, zde je odkaz - nemá smysl vám to popisovat, mrkněte se sami, ať nemáte zkreslenou představu: http://asbarez.com/135750/holocaust-memorial-museum-marks-armenian-genocide-centennial/

Docela nás to zaráží, protože jsme jen kousek od tureckých hranic. O arménské genocidě toho vím dost a turecký odmítavý přístup je sice na pár facek, ale tohle nám připadá jako šťouchání do vosího hnízda, což vzájemným už tak nevalným vztahům mezi státy rozhodně nepřidá.

Ale k pozitivnějším věcem. Potkáváme místní zásobování - až po střechu nacpanou Volhu (či něco podobného), která vždy zastaví u místního marketu, vyloží pár věcí z beden a spěchá k dalšímu.



V městečku Gyumi mají i vlastní vítězný oblouk, ale zato žádnou dopravní značku, takže pouze odhadujeme směr, kterým máme jet, a nějak se snažíme vymotat směr Gruzie. Týpkovi s maršrutkou se na semaforu nechce čekat a tak to zprava objíždí přes trávu. Proč ne.


Na hranicích musíme opět získat povolení ke vjezdu. Tentokrát nás to stojí 25 lari (oproti předchozím deseti), ale celníci odmítají smlouvat. Je to komedie, protože za těch 25 lari (zhruba 275kč) dostáváme papír, který si od nás o celé TŘI metry dál zase vezme jiný celník, pustí nás do Gruzie a už nám jej nevrátí. Celkově se tu celníci musí asi pěkně nudit, protože si se mnou - dokonce anglicky! - povídají o tom, kde jsme byli, jak se nám líbilo a kdesi cosi, dokonce nás zvou do Jerevanu při příští návštěvě. Na gruzínské straně už tak příjemní nejsou. Nechají nás všechny vystoupit z auta a musíme projít kontrolou jak na letišti - a následně skrz rentgen poslat i všechny tašky. Asi jsme moc podezřele bílí. Je přece jasný, že s mou třináctiletou sestrou tvoříme pašeráckej gang.


Návrat na rozbombardované gruzínské silnice je docela studená sprcha, cestovní rychlost se nám okamžitě dramaticky snižuje. V místních vesničkách mají na každém rohu pagody z hnědých cihliček. Chvíli se dohadujeme, z čeho to kruci může být, ale nakonec zamítáme variantu sušení cihel a přikláníme se k cihličkám z hnoje. Aspoň to tak zapáchá. Projíždíme rurální džunglí, kde potkáváme jednoho šílence na kolečkových lyžích, který sem snad musel proskočit nějakou časoprostorovou dírou.





Krávy se vrací! V Arménii se nám po nich stýskalo. Potkáváme také náklaďák s nápisem "Štěrkoviny Olomouc" a míjíme malinkatý hřbitov, který se krčí v koutku fotbalového hřiště. Nevim nevim, jak asi kopou rohy. Ta krásná asfaltka je široko daleko jedinou sjízdnou silnicí a tak hezká je proto, že vede k jedné z největších turistických atrakcí Gruzie - skalnímu klášteru Vardzia.



Vardzia je ohromný komplex vytesaný do skály, v němž stále žijí mniši. Platí se sem dokonce vstupné - celých 11kč studenti a 33kč dospělí! Totálně nás to ruinuje :) Pokud ovšem chcete přímo dovnitř do kaple, musíte si připlatit a taky mít zvláštní oblečení - tuším ženy šaty, muži dlouhé kalhoty, možná ještě šátek na hlavu, nejsem si jistá, nešli jsme tam, takže nás to nezajímalo, ale do většiny poutních míst je nutný požadovaný oděv, takže pozor na to.


Od parkoviště vede do kopce ke klášteru pohodlná asfaltka. Míjíme první atrakci - žvýkačkový strom:



O pár výškových metrů výš začíná samotný skalní komplex.







Z Vardzie je krásný výhled na protější kopce a údolí. Pokud máte závratě, našlapujte opatrně. Bohužel se skála postupně drolí a některé chodby se rozpadají, takže se již nedá do všech částí kláštera dostat.






Zpáteční cesta je poněkud strmá a vede doslova krtčí norou. Pokud trpíte klaustrofobií, tak se raději vraťte zpět kolem žvýkačkového stromu; průchod byl docela nepříjemný i pro nás, chodbička úzká, tmavá, dlouhá a strmá.




Už téměř na konci najednou slyšíme hřmění. Počasí si nás opět našlo. Spěcháme k autu a honem prcháme pryč, než nás chytne podobná bouřka jako včera. Na zdejších rozbahněných silnicích by to nebylo zrovna ideální.


Naším dalším cílem bylo Batumi, přímořské letovisko ležící na březích černého moře, ale kvůli tristní gruzínské infrastruktuře a nesmírně pomalým přesunům, se kterými jsme při plánování dovolené nepočítali, to rovnou házíme do koše a míříme do Kutaisi, abychom ještě zvládli pár horských túr v Mestii a Ušguli, jeskyni v Sataplii, Okatse kaňon a Kaschi - barák na útesu. Co dodat - nestihli jsme ani polovinu...

Do Kutaisi má podle mapy vést rovná žlutá silnice. Žlutá = druhá nejlepší možná kvalita. Jo. Jo... Když najíždíme na kamenitou lesní cestu, zastavujeme místní a ptáme se, zda to je opravdu ta silnice, co vede do druhého největšího města Gruzie, zda je to opravdu ta jediná přímá cesta, protože jinak se musí jet oklikou zhruba o 200km delší. A ona je.


Zpočátku je kvalita ještě docela dobrá, ale po projetí kolem závory a značky "NP" rapidně klesá. Z místní podrobné mapy vyčteme, že silnice je dokonce 17km značená jako cyklostezka a pak se napojuje na silnici. Ha ha. Jedeme 40km šílenou polňačkou plnou rigólů, výmolů, bahna, spadaného kamení a krav.



Cesta posléze stoupá do hor - chvíli se motáme v horských sedlech, kde mají místní usedlosti a dost zmateně pobíhající prasátka, jedno nám málem skončilo pod koly. Mohla bejt véča. Po zhruba hodině jízdy zase začínáme zvolna klesat, a dojet někam do údolí zabere hodinu další. Ty hory jsou obrovské a krásné, ale už je večer a my dost unavení. Všude jsou včely, takže nezastavujeme (alergie). Míjíme odpočívadlo s plechovým stolečkem, skleničkami a pramenem.




Projíždíme jediné místo v Gruzii, kde jsou vychované krávy a při průjezdu nám způsobně uhýbají na stranu, ani troubit nemusíme.




Stále sjíždíme nekonečné údolí a když v protisměru vidíme auto (za celou dobu jsme potkali 2), máváme na ně mapou, ať zastaví. Umí turecky a rusky. Lámanou ruštinou zjišťujeme, že je to rodinka Ázerbájdžánců z Baku. Říkají, že silnice už začíná za pár km a když jim sdělujeme, že cesta přes hory je ještě dlouhá, jen mávají rukou, že kvalita dobrá, že to normalno. Takže do Ázerbájdžánu bez 4x4 asi radši nejezdit. Když zjišťují, že jsme Čechoslovakia, něco žvatlají a pak nás začnou pobízet: "vyfotografírovať, vyfotografírovať!" Blokujeme celou silnici z obou směrů, ale jim to zjevně nevadí a z jejich obřích teréňáků se vyhrnuje celá rodinka. Tak se k nim přidáváme, vylézáme z auta a všichni se fotíme.



Po group fotu se nám aspoň zlepšuje nálada. Přes cestu nám přelétá sebevražedný orel a mizí v lesích. V městečku Sairne je obří turistické centrum, léčivá voda a hlava na hlavě, takže radši rychle mizíme. Už dost pozdě v noci dorážíme do Kutaisi. Hledání hotelu je zase peklo a když pak jeden najdeme, je to dost bída, ale jsme hotoví a padáme do peřin. Pořád je to lepší než v Arménii. Potřebujeme se vyspat, neb zítra nás čeká cesta na Velký Kavkaz, do Mestie.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama