Gruzie - 5.den: Přejezd do Arménie a jezero Sevan

5. června 2016 v 22:46 | Mal |  Gruzie a Arménie
Ráno nás čeká nemilé překvapení; jak hlásí paní z hotelu, kolečko ušlo. Než se tedy vydáme do Arménie, musíme nejdřív vyměnit rezervu a nechat opravit díru v pneumatice v nějakém... ehm, autoservisu. Dobrý. Pán nám kolo opravil a dofoukl za 5 lari. I krabička cigaret by stála víc. Nyní nás čeká to nejhorší - najít v Tbilisi naši autopůjčovnu, kde si musíme vyzvednout povolení pro cestu do Arménie; bez plné moci by nás totiž nepustili přes hranice. Tak hledáme. Rally Tbilisskými ulicemi ještě jakžtakž zvládáme a dokonce se nám podaří trefit správnou adresu, problém však přichází ve chvíli, kdy zjišťujeme, ze office je zavřená, okenice zabedněné a nikde ani noha. Následuje moje noční můra - telefonický hovor. Proč noční můra? Majitel půjčovny na druhém konci linky umí jenom rusky.

A na to už moje schopnosti prostě nestačí. Nakonec se domlouváme, že dá naše číslo svému synovi, který umí anglicky, že nám za chvíli zavolá. Zaměstnanec nedaleké benzínky vidí, jak se zoufale ochomýtáme kolem zabarikádovaného objektu a ptá se nás, koho hledáme. Podaří se nám jakžtakž vyzvědět, že majitel má momentálně office doma a posílá nás do takového dvora vedle benzínky, kde stoupáme po schodech do něčeho, co připomíná nitro mafiánského doupěte. Tam už jde všechno relativně hladce; rukama nohama se dá zkrátka domluvit všude. Dostáváme dvě verze smlouvy - jednu gruzínským písmem a druhou azbukou. Ale kdo by to četl. Nečtem to my, nečtou to ani celníci.


Na hranicích je vůbec sranda. Čekali jsme kolony, ale vše jde hladce. Dostáváme další razítka do pasů! Po projetí pasové kontroly už myslíme, že můžeme jet dál, ale v tom vidíme, jak za námi běží týpek oděn relativně oficírském mundúru a snaží se nás zastavit. Pavel vyskakuje z auta a honem se omlouvá, že jsme mysleli, že už můžeme jet, ale týpek to naštěstí bere s nadhledem. Nejdřív nám chce kontrolovat kufr, ale pak se dozvídá, že jsme Čechoslovakia a posílá nás jinam - pořád mluví o jakési věci, co si máme vyřídit, bohužel už jsem zapomněla, jak přesně zněl originál. Lehce zmatení tak parkujem bokem u ošuntělých armádních domků a jdeme zjistit, co po nás chtějí.

Posílají nás do menšího oprýskaného baráčku. Vcházíme do prostorné místnosti, která je úplně prázdná až na souvislý pás pěti prehistorických pustých stolů, za kterými sedí zdejší úředníci. Na jediném stole, který není prázdný, si hoví old fashioned CRT monitor. Pod nohama nám vrže odrbané lino a ze špinavých zdí se na nás šklebí skvrny prapodivných tvarů. Vypadá to tu trochu jak v nějakém komunistickém domě mládeže, který někdo před padesáti lety opustil a teď se rozhodl, že si zde zřídí oficiální celní správu. Ochomýtají se tu i jiní lidé, kteří potřebuju něco vyřídit, ale my jsme jediní turisté. Asi bych neměla psát jiní lidé, ale muži. Ženy tu ještě zjevně nenabyly kompletní práva, a tak jsem tu jediná. Kdybychom nepotřebovali řešit, co po nás sakra chtějí, asi bych se rozesmála, protože všichni ti snědí mužíci jsou menší než já. A já zrovna vysoká nejsem. Brzy zjišťujem, že to není náhoda - Arméni jsou maličký národ.

Konečně se dovídáme, o co jde - za 10 lari si musíme ještě vyřídit povolení ke vjezdu do země. Nebo tak něco. Dáváme úředníkovi všechny papíry co máme, snad si něco vybere. Posílá nás doleva k tomu jedinému počítači a jde cosi vyřídit dozadu. Zatímco čekáme, až nám vyřídí povolení, pobaveně sledujeme snažení domorodců, kteří se snaží úředníky vytrvale uplácet. Jejich konverzace bohužel probíhá v arménštině, takže nemám páru, co přesně si říkají. Pět, deset minut mává maličký Armén úředníkovi pod nosem dramy (zdejší měna) a pokaždé vytahuje o bankovku víc. Úředník se tváří odmítavě, posílá týpka do háje, ale než se k nám po asi patnácti minutách vrátí jiný celník s povolením, nakonec si od Arména bere pěknou hromádku peněz.

Berem povolení a odjíždíme. Nedojedeme však daleko - u brány, která působí jak vjezd na statek, nás zase zastavuje celník, mrkne na povolení a posílá nás dál. Hned za bránou se na nás vrhají skupinky nadháněčů, kteří se nám snaží vnutit jakési připojištění auta. Ach jo. Nakonec s nimi dealujeme dohodu za 20 lari a rovnou si u nich měníme eura na dramy. Lari vyměnit nechtěli, ale jakmile slyšeli oiro, byli naši. Získáváme 25000 dram! Je to hezké mávat takovými bankovkami, ale v přepočtu je to sotva 1300kč. Na hranicích (raději) nefotíme, takže si budete muset vystačit s mým popisem.


Vjíždíme do Arménie. Rychle zjišťujeme, jak to tady chodí. Silnice jsou v mnohem lepším stavu než v Gruzii, leží na nich opravdový asfalt a některé tunely jsou tu dokonce i osvětlené. Je vidět, že ten asfalt byl ale položen docela nedávno. Jezdí se tu relativně podle předpisů, na spoustě míst potkáváme i kamery. Je tu i o malinko čistěji než v Gruzii - si myslíme, než míjíme nejspíš nelegální doutnající skládku. Krajina je docela vyprahlá, skalnatá, se spoustou kaňonů a hutí.


Jezdí tu legendární autíčka i autobusy.


První zastávku si děláme u rozvrzaného mostku. Zatímco pojídáme broskve, prochází kolem nás stařenka a po pozdravu v arménštině, kterému nerozumíme, si to štráduje přímo na mostek. Vydržel.



S tou dopravou to nakonec nebude tak valné, jak jsme si v prvních chvílích mysleli. Po těžkém vytroubení na kruháči navíc zjišťujeme, že tu asi platí přednost naopak a přednost má ten, kdo na objezd vjíždí. Asi. Radši jezdíme opatrně. S kvalitou silnic je to sice lepší, ale dopravní značení je mimo pár hlavních silnic na stejné úrovni jako v Gruzii. Naštěstí jsou místní vstřícní a směrují nás. Kdy selhává papírová mapa, pokoušíme se jet i podle satelitní mapy v mobilu, ale taky není zrovna nejpřesnější, neb podle ní plujeme řekou. A tady už je machr s náklaďákem slámy, který z nějakého důvodu cítil potřebu jet v protisměru a málem nás tak vytlačil ze silnice.



Jak se pohybujeme na jih, krajina se zvolna mění a paradoxně se stává zelenější. Je to způsobeno tím, že míříme k Sevanu, což je obrovské jezero ležící v docela značné nadmořské výšce 1900m n.m. Míjíme NP Dilijan.




V Arménii mají super zvyk - vaření kukuřice u silnic. Po každých pár kilometrech míjíme podomácku vyrobený vařič s hrncem, nad kterými jsou napíchané kukuřice. U některých sedí lidí a svačí. Taky míjíme spoustu malých piknikových odpočívadel, kde jsou židličky, stoly - a na stolech štamprle.


Jak jinak než navečer dorážíme k jezeru Sevan, přezdívanému Arménské moře. Koupat se tu dá, ale voda je dost studená. Hotel je nechutnej a drahej, stojí 25.000 dram, což je přesně tolik, kolik jsme vyměnili na hranicích. Nakonec se nám podaří s majitelem vyjednat platbu v eurech, protože si chceme nechat peníze na další den do zásoby. Smrdí to tu zatuchlinou, na nábytku špína, brouci, povlečení ani čisté ručníky tu neexistují - postele raději ani nerozestýláme a rovnou si na ně dáváme spacáky. To v Gruzii se bydlelo jinak. Taky večeře nás dost zklamala. Jídlo není nic moc, je ho málo a je dražší. Jak nám jen chybí šašliky od Johna. Co si však užíváme je vlahý noční vánek, dokonce vytahujeme i mikiny. Helča s Pavlem jdou po večeři ještě shánět koňak. Místní znají Czechii - "beer, beer".



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama