Květen 2016

Gruzie - 4.den: Moje první pětitisícovka Kazbek, kostelík Gergeti, Lermontovova řeka Aragva... jo, a zase krávy

30. května 2016 v 11:14 | Mal |  Gruzie a Arménie
Asi už je zbytečné psát, že opět nestíháme. Nestíháme. Vyspáváme. První zastávka nás čeká hned za hotelem v "marketu," kde si kupujem zase kolu, zmrzku a nektarinky, protože vyjma pečiva je to takový základní (občas jediný) sortiment zdejších prodejců. Na to, že kolu normálně vůbec nepiju, je to slušnej zářez. Druhá zastávka je pevnost v Ananuri. Za lari (asi 11kč) se tu můžete vyfotit v kožichu a tradiční gruzínské čapce. Do místního kostela můžou bez omezení i ženy. Sláva civilizaci.


Gruzie - 3.den: Velký Kavkaz - túra k Abudelauri lakes

25. května 2016 v 14:28 | Mal |  Gruzie a Arménie
A ráno už je zase hic. Po snídani z vlastních zásob si balíme bágly a naloďujeme se do auta. Dnešním cílem je horská vesnička Roshka, odkud chceme podniknout túru na Abudelauri lakes. Oblast leží blízko hranic s Čečenskem. Malinko nás mrazí, když projíždíme kolem rozstřílených vesnic a opuštěných dolů. Není divu, že tu nemají rádi Rusy.
Na Velký Kavkaz se nesmírně těšíme, ale... Nejdřív se tam musíme dostat. A to je opět větší problém, než jsme čekali.



Gruzie - 1. a 2.den: Entrée do úžasné země šílených paradoxů, hledání kláštera David Garedža, omyl v armádním komplexu a nejšpinavější město Gruzie

13. května 2016 v 15:13 | Mal |  Gruzie a Arménie
Gruzie se nám vrývá do paměti hned po vyjití z letadla. Dostáváme razítko do pasu! Pro nás odkojence Schengenu je to téměř svátek. Jen co vejdeme do příletové haly, už se nám rosí čela; je sice teprve šest ráno místního času, ale venku to pěkně peče. Na kufry si musíme ještě počkat, jdeme proto omrknout toalety. K nádražním bych je nepřirovnala, ale žádná sláva to teda není. Nějaká usměvavá mladá slečna se tu jen v tílku omývá v umyvadle. Než stačíme vystát frontu, osuší se, hodí na sebe černý hábit a s kamenným výrazem v očích odchází. Víc toho z ní totiž už není vidět. Mám z toho zvláštní pocit. Nemůžu si pomoct, ale evokuje mi to - nesvobodu.

Je to neuvěřitelné, ale v pořádku přijíždějí všechna naše zavazadla. Okamžitě vyrážíme ven hledat týpka z autopůjčovny; letadlo nabralo v Polsku přes hodinu zpoždění. Naštěstí na nás počkal. Malinký zádrhel nastává ve chvíli, kdy zjišťujeme, že umí jenom rusky. Zatímco měníme eura na lari, rozkoukáváme se po letišti. Je tady hodně vidět, že jsme na poslední zastávce před Blízkým Východem, až je to trochu nepříjemné. Týpek nás vede k autu; při východu z letiště na nás dýchne těžký gruzínský vzduch. Chvíli mám pocit, že se dusím. Jsme celou noc na cestě a nejradši bychom šli spát; místo toho se nad námi na špinavě modrou oblohu hrabe žluté slunko, motory aut hučí, pod nohama nám křupe seschlá tráva.
Následujeme týpka k autu. Zatím jsme se jakžtakž domluvili, ale pak přichází na řadu vyjednávání ohledně toho, že si chceme auto půjčit i na dvoudenní přejezd Arménie, a tady už nám moje půlroční a Pavlova po dvaceti letech oprášená ruština zkrátka nestačí. Týpek je v pohodě a nakonec volá synovi šéfa, který mluví relativně srozumitelně anglicky. Dovídáme se, že pro dokumentaci potřebnou k přejezdu hranic si budeme muset zajet v den odjezdu do jejich kanceláře v Tbilisi. No bezva.

Naloďujeme se do auta; je to teréňáček, 4x4, automat. Na to náš řidič není připraven a proto si po cestě zažijeme pár neočekávaných přískoků, kdy bude dupat na spojku, která tu ovšem není.

Při výjezdu z letiště zastavujeme u mýtné brány. Helča se vyklání z okýnka a ukazuje k chlupaté hromádce ležící nehybně opodál: "Hele, mrtvej pes. To je Gruzie."


Hele, mrtvej pes. To je Gruzie.

9. května 2016 v 14:32 | Mal |  Gruzie a Arménie
Gruzie. Země hornatá, postkomunistická, plná srdečných lidí, absurdních situací, posraných silnic a výborných šašliků. Rodiště tatíčka Stalina a místo, kde je kočka téměř vyhynulý druh. Země, kde se zásadně předjíždí zprava, krávy umí chodit přes přechody a snažit se někam trefit znamená zkoušet všechny polňačky tak dlouho, dokud nevjedete do zaminovanýho armádního komplexu. Země, kde být žena není moc velká výhra a neumět rusky ještě větší, ale všechno smaže prohlášení, že jste Čechoslovakia, země, kde za hotel pro čtyři zaplatíte míň než za sólo v rakouským kempu a autoservis vás vyjde na krabičku levných cigaret, kde Rus je sprosté slovo a euro měna, za kterou se dá koupit cokoliv. Země, kde můžete 110 kilometrů jet klidně šest hodin a přitom potkat jen jedno auto, kde nelze věřit mapám ani domorodcům; kde se na hřištích placených z eurofondů pasou prasata a v koutku fotbalového pažitu se tyčí pár robustních křížů... Země, kde vás každej pozve na piknik a nepochopí, proč se ostýcháte, kde mniši žijí v přes tisíc let starých skalních kobkách, ale přitom mají solární panely - země, do které jsme vstoupili s hláškou:
Hele, mrtvej pes. To je Gruzie.


Cestopis by měl začít přibývat tento týden. Jelikož je zkouškové za dveřmi, víc než jeden článek týdně nečekejte.

Island - 13.den: Nahlédnutí do Reykjavíku a rozloučení s Islandem

6. května 2016 v 12:21 | Mal |  Island
Ráno se nikam nehoníme; naše letadlo odlétá až večer. Poněkud vyhladovělí balíme stan a vyrážíme směr Reykjavík. Problém je, že jsme si moc nepozjišťovali, co že tam vlastně stojí za pokoukání, takže nakonec parkujeme kus od centra a jdeme omrknout Hallgrímskirkju, jedinou stavbu zanesenou do cestovního plánu.


Island - 12.den: Vodopády Pjófafoss, Hrauneyjafoss, Háifoss a údolí Gjáin

5. května 2016 v 14:10 | Mal |  Island
Náš poslední plnohodnotný den na Islandu začínáme rychlou koupačkou v příšerně ledové řece. Mušky se rozhodly, že nám to na rozloučenou pěkně osladí, a tak místo snídaně rychle balíme stan a berem nohy na ramena, ovšem marně - mušky už nám nalezly i do auta. Chvílemi to vypadá jako hmyzí apokalypsa. Za jízdy se je snažíme vyhánět z otevřených okýnek, ale jakmile zastavujeme u vodopádu Pjófafoss, už jsou zase zpátky.


Island - 11.den: Soutěska Fjadrárgljúfur, čedičová pláž Reynisfjara, vodopády Skógafoss a Seljalandsfoss a vrak letadla

4. května 2016 v 16:18 | Mal |  Island
Dnes nás čeká výzva - najít vrak letadla na islandské pláži. Souřadnice jsme si sice před odletem vygooglili, ale nikoho už nenapadlo je uložit do mobilu, takže zůstaly doma v šuplíku. I počasí si s námi hraje; ještě to nevíme, ale dnes se na nás vystřídají všechny ony věhlasné "ukázky" počasí. Nad ránem je to ještě v pohodě, ale při cestě k soutěsce Fjadrárgljúfur už zase poprchává a mraky se válejí nízko nad zemí. K soutěsce musíme z R1 odbočit na "efkovou" silnici; jestli se sem chcete vydat, žádné strachy, tuhle část zvládnete i s obyčejným osobákem a navíc je to úplně minimální zajížďka.


Island - 10.den: Ledovcová laguna Jökulsárlón a vodopád Svartifoss

3. května 2016 v 10:52 | Mal |  Island
Při odjezdu k laguně se nebe ještě moc netváří, ale aspoň neprší. Když tam přijedeme a vidíme tu neuvěřitelnou scenérii, tak už je všechno jedno. Někdo nás teleportoval do Antarktidy.


Island - 9.den: Vodopády Hengifoss a Litlanesfoss a sobi pod Vatnajökullem

2. května 2016 v 10:10 | Mal |  Island
Po předchozím dni narvaném zážitky a novými místy nás dnes čeká spíše přejezdový den - ze severozápadní části Islandu se chceme dostat na jih k Jökulsárlónu. V lomu trochu prší, takže chvíli trpělivě čekáme, abychom nemuseli balit mokrý stan, a pak opouštíme nehostinnou krajinu v okolí Dettifossu. Z R1 odbočujeme na silnici 931, která protíná největší islandský les. Projíždíme ho za pár minut ;)


Island - 8.den: Vodopád Aldeyjarfoss, okolí jezera Mývatn (pseudokrátery, zatopená termální jeskyně Grjotagja, geotermální pole Námafjall, obří kráter Hverfjall, Hofdi) zatopený kráter Víti a vodopád Dettifoss

1. května 2016 v 15:57 | Mal |  Island
Ráno zase chrápeme - na trávě se spalo krásně. Jen co vylezeme ze stanu, jako na povel se znovu objevují protivné mušky od řeky a útočí na nás. Po snídani vyrážíme k vodopádu Aldeyjarfoss. Mušky s námi. Podaři se nám je setřást až u vodopádu, kde jsme úplně sami. Trek zabere i s focením slabou půlhodinku. Cesta je značená dřevěnými kolíky, které se ovšem v lávovém poli ztrácejí, a tak chviličku nevíme kudy kam. Proti proudu řeky nakonec vede cestička. Po překonání kopečku se nám naskýtá pohled na vodopád a je nám jasné, že jsme tu opravdu z té "špatné" strany. Kupodivu to ale nevadí. Když porovnávám fotky z internetu z pravého břehu, tak je vidět, že ten náš výhled je kupodivu lepší a vodopád o dost větší, než jsme vlastně čekali.