Island - 4.den: Bezejmenná rudá poušť, poloostrov Snaefellsnes a skalní brána v Arnarstapi

27. dubna 2016 v 20:48 | Mal |  Island
Po ranním koupání v řece (no, abychom nekecali; bylo to spíš ošplouchání) opouštíme lávová pole a vracíme se na pobřeží; dnes chceme objet poloostrov Snaefellsnes. Za svítání nám málem uletěl stan, ale dopoledne se vítr trochu tiší a především - už čtvrtý den v kuse jsme bez deště!



Po nákupu Borganesském Netto, kde jsme si kromě potravin nabrali i pakl free informačních letáčků a brožurek, abychom měli co číst, až nám bude dlouhá chvíle, míjíme menší vodopád u silnice a už z dálky vidíme masiv hor, který tvoří středový hřbet celého poloostrova.


Zatím máme ještě pocit, že všechno stíháme, a tak když zahlédneme dočervena zbarvený kráter v lávovém poli, neváháme a odbočujeme z hlavní silnice. Kupodivu se nám tam podaří prokličkovat na první pokus a bez proříznuté pneumatiky. Čeká nás parádní překvapení; když dorážíme na místo, kráter necháváme kráterem a nadšeně se vrháme fotit úžasnou rudou planinu, ze které trčí kusy černé lávy.






Jen neradi opouštíme tohle fantastické místo - které není ani v mapě, ani v žádných propagačních materiálech. Takže vám bohužel neřeknu, jak se jmenuje. Dostanete se tam po silnici 54 od Borganes směr Arnarstapi, jedete, jedete, až nalevo v zelených pastvinách spatříte černý kráter Eldborg se zubatým okrajem - no a naše rudá poušť se nachází přesně na opačné straně silnice, projedete kolem úbočí zelené hory (viz fotka nad textem) a pak už vás čeká jen kličkovaná lávovým polem. Enjoy it.

Cesta podél pobřeží je poněkud nekonečná. A to ještě netušíme, co nás čeká v Západních fjordech. Aspoň je na co koukat.



V Arnarstapi se chceme podívat na skalní bránu, ale nejdřív se budeme muset probojovat přes agresivní rybáky.



Jdou po nás ;)



Konečně se dostáváme ke skalní bráně a celému ohlodanému pobřeží.




Vysoko nad námi se bělá Snaefellsjökull, pod kterým dřímá již vyhaslá sopka Snaefell.


Za celý den už toho máme docela dost, a tak si zajíždíme udělat pauzičku k moři - překvapivě musíme nejdřív projet lávovým polem. Ono vlastně sahá až na pobřeží. Líbí se mi, jak je každá severská země specifická. Ve Finsku zakopáváte o soby a jezera, ve Švédsku o stromy, v Norsku o vardy, no a na Islandu o kusy lávy.
Hrozně fouká, ale jakmile se nám podaří přelézt masivní hráz z černého kamení, zavládá bezvětří. Povalujeme se na skalkách a líně házíme do moře oblázky. Totální zevl.

Čas ale neúprosně běží a my se momentálně nacházíme v přírodní rezervaci, kde se nesmí stanovat na divoko, takže nakonec neochotně zvedáme kotvy. Pořád strašně fučí a obklopují nás jen holé pláně - někdy ani ty ne, jen úzká silnice z jedné strany omílaná mořem a z druhé chráněná nepřístupnými skalami. Po cestě vidíme cyklistu narvaného v "zákopu" mezi silnicí a svahem. Den se nám tím pádem protahuje o dost déle, než jsme plánovali. Až u Grundarfjörduru (známý pro kuželovitou horu Kirkjufell) nacházíme docela solidní místečko ve starém lomu. Zatímco se vaří večeře, jdu na průzkum terénu a co nevidím - křišťály! V Česku už je většina nalezišť čehokoliv totálně probraná a zdejší křišťály formované v pěkných krystalech jsou fajn úlovek a zpestření.


Co se mi na Islandu hodně líbí, jsou zdejší ovce. Proti těmto tupým přežvýkavcům jsem si vytvořila averzi v Norsku, kdy mě pravidelně den co den budili v pět ráno bečením a cinkáním zvonečků, lezli nám do jídla, do kufru, před auto, blokovali silnice, bezhlavě se vrhali do vozovky nebo z ní nechtěli odejít, a to ani nemluvím o jednom ubohém turistovi, kterému auto obložili kolem dokola úplně celé a odmítali se hnout. Jak říkám - tupí přežvýkavci. Krávy v Gruzii mají aspoň grády.

Islandské ovce však necinkají a hledí si svého. Vlastně byly docela roztomilé.


Už se chystáme do hajan, když u nás zastavuje červené autíčko. Z něj vykukují dvě protivné islandské držky - jinak se to vážně popsat nedá (téma degenerace místních ještě rozvedu později) a oznamují nám, že tam stanovat nemůžeme, že ve městě nedaleko je kemp. Nehádáme se a balíme věci, i když si teda myslím, že právo stanovat jsme tam měli. Bylo to mimo a daleko od jakéhokoli oploceného pozemku, mimo všechny přírodní parky, rezervace...


Nevadí. Vlastně, trochu vadí, jsme unavení a už je po půlnoci. Díkybohu, že je tu celou noc světlo. Krajina je pořád děsivě otevřená a pustá. Výhledy jsou boží, ale už bychom šli rádi spát.


Odbočujeme z okružní silnice a nakonec se dostáváme na road 558. Zažíváme momenty bezradnosti v černé písečné poušti (je to až tak zlé, že nemám chuť fotit - luxusní černá poušť s výhledem na moře na straně jedné a zelené louky na straně druhé, říkám si teď zpětně, damn it!) ale pak se na kopci otáčíme a vidíme, že zdánlivě neprůjezdným lávovým polem se klikatí cestička. A za lávou - zelené pláně. Poslední odbočka a jestli to nevyjde, usteleme si asi v autě. Vracíme se o kousíček zpátky k odbočce do lávového pole.


Naše prosby jsou vyslyšeny a za lávovým polem vjíždíme do snové krajiny zelených luk. Padá nám obří balvan z krku. Nacházíme idylické místečko hezky na trávě, v srdci fantastické přírody a daleko od lidí. Nad horami zapadá půlnoční slunce a barví oblohu do růžova. Konečně můžeme jít spát.

Nakonec jsme těm dvěma islanďankám docela vděční, že nás z lomu vyhodily.



 


Komentáře

1 Jíťa Jíťa | Web | 3. října 2016 v 22:02 | Reagovat

Fotky z lávového pole mi připomínají Mordor :D
A ta travnatá planinka vypadá jako vážně hezké kempící místo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama